Dnes ti chci (opět) zcela vědomě a úmyslně „šlápnout na kuří oko“.
A…???
Zabolelo to?
Jestli ne, tak můžeš přestat číst. V opačném případě tě můžu ujistit, že je úplně šumafuk, co právě v tvém životě neklape (zdraví, finance, rodina…) resp. co by se podle tvého názoru mělo změnit. JEDINÝ člověk na světě, který s tím může něco udělat, je hádej kdo?
Správně! TY!
A jak?
- Přiznej si, že do situace, ve které se právě nacházíš, ses dostal sám. Tečka.
- Uvědom si, že ty sám máš všechny prostředky, možnosti a předpoklady pro to, jak z toho ven.
„Člověk může změnit svět nebo sám sebe. To druhé je těžší.“ (Mark Twain)
Přesně tak. To druhé je těžší, ale jen na první pohled. Dokud jsi toho názoru, že jsi obětí vlády, tvého šéfa, manžela či manželky, dětí, přátel, kolegů atd., tak jsi doslova a do písmene otrokem těchto lidí a tudíž bez-mocný.
Ale ve chvíli, kdy si výše popsané dva body „natlučeš do hlavy“, tak máš veškerou moc světa. Už nejsi nástrojem, ale tvůrcem. Už nejsi pasažérem, ale pilotem. Protože jsi převzal sebe – z – odpověd(ˇ) – nost. Aneb: všechny odpovědi jsou v tobě samém.
Funguje to? STOPROCENTNĚ ANO!
Z dneška na zítřek? STOPROCENTNĚ NE!
Do své dnešní situace ses taky nedostal ze včerejška na dnešek, ale pomalu. Velice pomalu. Aniž by sis toho vůbec povšiml, den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem jsi „demontoval“ svůj život.
Jak?
Zvyky. Hloupými zvyky.
„My jsme to, co opakovaně děláme. Výtečnost tudíž není žádný skutek, ale zvyk.“ (Aristoteles)
Bytost, kterou dnes jsme, z nás udělaly naše zvyky. Jsme tudíž součtem našich každodenních rozhodnutí a „drobných činů.“
Jestliže tedy – už léta – demontuješ nebo demoluješ (hloupými zvyky) svou osobnost, zdraví, rodinu, kariéru…atd., tak můžeš vycházet z toho, že budeš potřebovat i určitý čas na „smontování.“ Ale neboj se, netrvá to tak dlouho jako tvoje dosavadní demontáž. Z jednoduchého důvodu. To, co jsi dělal doposud, jsi dělal bezděky či bezvědomky. To, co budeš dělat ode dneška jinak (nebo ne?), jsou cílené a vědomé nové zvyky. Tečka. To je úplně jednoduché
Já ti dnes neřeknu, co máš dělat, ale položím ti jednu otázku: „Jsi ochoten vyměnit okamžité uspokojení za osobní růst?“
V tom totiž spočívá kámen úrazu. Boj, který většina lidí svádí sama se sebou, když si vybírají mezi okamžitým uspokojením a tím, co je pro nás v dlouhodobém měřítku nejlepší.
Dám ti příklad – opět z knihy „15 neocenitelných zákonů osobního růstu“
„Dobře víme, že když se budeme cpát sladkostmi, asi nám to neubere centimetry v pase.
Je nám jasné, že když každý večer prosedíme tři hodiny u seriálů a Superstar, tak promrháme tři hodiny, které bychom mohli investovat do čtení kvalitní knihy. Rozumíme tomu, že když si koupíme skvělé boty na běhání, ještě to neznamená, že uběhneme maraton. Jsme rozumné bytosti – nebo si to alespoň namlouváme. Proč nás tedy tak zotročují špatné návyky? Protože naše potřeba okamžitého uspokojení z nás udělá nemyslící zvířata reagující jen na základní podněty.“
A jsme zase tam, kde jsme byli. U sebe – z – odpověd(ˇ) – nosti
Aneb – jak řekla operní pěvkyně beverly Sillsová: „Do míst, kam stojí za to dojít, nevedou žádné zkratky.“