6 minut, které se vyplatí. Důvěřuj mi.
Když si jednou na něco zvykneš, tak ti připadají i nejabsurdnější věci normální. Dobrým příkladem je „kráso-mánie“ nebo honba za symboly moci.
Lidé investují nesmírnou spoustu času a peněz (často ne vlastních) a podrobují se strastem a bolestem, jen aby navenek odpovídali určité představě.
Armády počítačových grafiků na celém světě dělají z krásných lidí ještě krásnější, ale krok za krokem také nelidštější a nedosažitelnější.
A ačkoliv to víme, jen pokrčíme rameny, akceptujeme to jako „normální“ a předstíráme, že nás se to netýká. Toužíme po abnormalitě a považujeme to za normální.
Poznámka na okraj: slovo „normální“ zde není míněno jako nějaký žebříček hodnot, předsudek, úsudek nebo posudek, ale v kontextu, který používáme v každodenním životě, ok?
Před několika desítkami let byl např. „stres“ exotickým pojmem. Dnes je normální. „Smog“ bylo v 80-tých letech slovo, které nás naplňovalo strachem. Dnes je normální.
Podobně je to s „hypotékou“, „rakovinou“, „syndromem vyhoření“… Kdysi nové, dnes úplně normální. Mnohé, co je zprvu absurdní, nezvyklé, nahánějící strach a podivné nebo dokonce odporné, se postupem času stane normální.
A my jenom kývneme hlavou, akceptujeme a vrátíme se do všedního dne.
Podobné je to s fenomény, které se roztahují ve tvém (i v mém) životě. Každodenní maličkosti, které se vkradou zcela nenápadně, ale jednoho krásného dne se ocitnou ve středu tvé pozornosti a tudíž i neklidu a nespokojenosti.
Protože se ale tvrdošíjně integrovaly do tvého každodenního života a zaujaly v něm své místo, tak se staly normálními. A ty si nad nimi přestaneš lámat hlavu.
Tady je malá sbírka všednodenních symptomů, které ti budou připadat hrůzostrašně povědomé a které jsou jednoznačným důkazem pro tvůj každodenní kolotoč.
Nehledě na to, že podstatně přispívají k tomu, že se ve tvém životě natrvalo usazuje pocit tísně a znepokojení, který ti ale připadá „normální“.
Ve tvém nitru bydlí dvě duše
Jsi neustále rozpolcený mezi tvou prací a rodinou resp. přáteli. Permanentní stav špatného svědomí, který ti pořád sedí za krkem.
Zatímco jednou (dvakrát, desetkrát…) zůstaneš déle v práci, abys „rychle něco dodělal“, myslíš na to, že „bys měl…“ Ty víš, že tvoje rodina a tví přátelé právě přijdou zkrátka.
A když se jednou utrhneš a odejdeš dřív z práce, abys mohl strávit čas s tvými blízkými a nejmilejšími, tak jsi v myšlenkách někde úplně jinde.
Protože myslíš na to, že „bys měl…“ a lámeš si hlavu nad tím, co řekne šéf nebo kolegové a jestli jsi v jejich očích neloajální nebo dokonce líný.
Jsi ve firmě, myslíš na rodinu. Jsi s rodinou, myslíš na firmu. Já si myslím, že to by nemělo být normální.
Konflikt mezi napětím a relaxací
Už léta máš „ztuhlý krk.“ Tady tě bolí, tam tě píchá. A co ti šlo zpočátku na nervy nebo ti dělalo starosti, teď prostě patří k životu.
Nakonec, nejsi v tom sám, potíže má dnes každý. To je přece normální. Sem tam si uděláš čas na relaxaci. Ale úleva se musí dostavit rychle. Masáž šíje, skok do fitnes-studia nebo hodinka jógy musí postačit.
Já si myslím, že tělesné potíže nejsou normální. A relaxace „na knoflík“ taky ne.
Nemám čas
Zrovna tak patří k našemu všednímu dni, že zatímco děláme „A“, myšlenkami už jsme u „B“. Všude a vždycky jde jen o další krok, o to, co přijde potom.
A to nám sugeruje absolutně „normální pocit“ toho, že nikdy nemáme čas, že máme vždycky co dělat. Věta „nemám čas“ je v našem civilizovaném, vyspělém světě pravděpodobně ta nejčastější.
Pardon, ale i když ji denodenně vysloví milióny lidí, přesto není normální.
To jsem si zasloužil
Pracuješ příliš a pracuješ tvrdě. Přijímáš výzvy. Prokousáváš se životem, podáváš nadlidské výkony, dokončuješ projekty v čím dál kratší době, šetříš rozpočet, pracuješ sám na sobě
a jsi ochoten udělat pro svůj džob (který je pro tebe ještě pořád ok) udělat všechno, co je v tvých silách. A když bylo tvé úsilí korunováno úspěchem, tak si můžeš něco dopřát.
Protože vše, co nám ještě zbývá, je… něco si koupit. Něco si koupíš, aby ses odměnil, aby ses zbavil frustrace, abys přišel na jiné myšlenky, aby ses nějakým způsobem uspokojil.
Nakupování z frustrace nebo za odměnu není normální. Efekt uspokojení či radosti totiž rychle vyprchá a ty už brzy potřebuješ „další dávku.“
Pinball
Určitě si vzpomínáš, že jsi jako dítě hrál Tivoli (dnes je to Pinball-automat). A že jsi byl fascinován, jakou rychlostí se hrací kulička pohybovala z jednoho rohu do druhého a ty jsi vůbec nemohl ovlivnit, kterým směrem se v příští vteřině vydá.
Je celá řada faktorů, které na ni působí a vystřelují ji z A do B. A přitom se ti sugeruje, že hru řídíš ty sám, pomocí jedné malé páčky. Ale ve skutečnosti řídí hru automat a ne hrací páčka…
Je možné, že teď objevíš určité paralely ve tvém životě? To je samozřejmě pouhá náhoda J
To není normální, nechat se sebou „střílet z jednoho rohu vlastního života do druhého jako pinball“ a (téměř) nemít vliv na to, kterým směrem se vydat.
Labyrint
Určitě už jsi byl někdy v bludišti… vyzkoušel mnoho cest a nenašel východisko? Často sis myslel: TEĎ! A pak přece jen akceptoval, že vše zůstane při starém?
Důvodem ale je, že si ten labyrint viděl pouze z vlastního pohledu a neměl možnost, podívat se na něj shora. V našem životě to probíhá podobně a my příliš často akceptujeme bezvýchodnost.
Věřit tomu, že neexistuje žádné východisko, není normální. Možná – momentálně – pro tebe není normální ani změna pohledu či postoje. Ale NATRVALO jediná cesta k cíli…
„Kontrolní lež“
Nemám tušení, v čem vězí příčina, ale nějak se nám usadilo v hlavě, že musíme mít vždycky všechno pod kontrolou. Že musíme být pokaždé „pánem situace.“
Při všem, co děláme, máme potřebu, mít v ruce řídící páku. I co se týče lidí okolo nás, mělo by jejich chování odpovídat našim představám.
„Přenechat kontrolu“ a „mít důvěru“ je téměř pro každého člověka nepřekonatelnou překážkou. A dokonce když si to uvědomíš, snažíš se to ignorovat.
Čím víc se snažíš, mít kontrolu nad svým životem a nad životem ostatních, tím více si uvědomuješ, že ji nemáš.
Mít nade vším kontrolu není normální, není možné a je to lež.
Musím se jen pořádně vyspat
Ráno se vzbudíš a jsi unavený ještě dříve, než vstaneš z postele. Pomyšlení na to, co tě dnes očekává, promění tvé tělo v olovo. A celý den pociťuješ únavu a vyčerpání, které se mezitím staly součástí tvého já.
Už si ani nedokážeš vzpomenout, jaké to bylo, tenkrát, kdy sis mohl ještě dosyta odpočinout. A opakovaně si myslíš „Já se musím jen pořádně vyspat a pak zas všechno půjde…“
Příští víkend nebo příští dovolená všechno spraví. Ale pak zjistíš, že dobití baterky nefunguje tak jednoduše a trvalá únava zůstává.
Pociťovat trvalou únavu není normální. I když to už ani jinak neznáš.
Porovnávací maratón
V každém okamžiku svého života máš pocit, že musíš někomu něco dokazovat. Jedno jestli pracovně nebo soukromě, jsi v neustálém boji s lidmi okolo sebe, musíš ukázat, kdo jsi, co umíš, čeho jsi dosáhl a že jsi lepší, než ostatní.
I volný čas je ovlivňován výsledky: fitnesové studio musí „vyrobit“ ploché břicho, solárium zdravou hněď, dovolená musí prostřednictvím náhderných fotek pozvednout status na facebooku atd. atd. atd.
A ty už neděláš nic, protože to dělat chceš, ale proto, aby to přineslo výsledky. A protože chceš být lepší než soused. Namáhá tě to, ale ty nemůžeš jinak.
Soutěžit den za dnem s ostatními není normální. Nemusíš být vždycky a všude vítězem, nemusíš být vždycky a všude první, nemusíš být vždycky a všude nejlepší.
Strach z chyb
Slovo „chyba“ se ti vznáší nad hlavou jako Damoklův meč. Pořád se snažíš, dělat všechno správně, nechceš, aby někdo poukazoval na tvoje nedostatky nebo tě dokonce přistihl, že děláš něco špatně.
Veškeré tvé jednání bazíruje na vyvarování se chyb. Skutečnost, že jsou chyby pouhou zpětnou vazbou, jak něco (zatím) nefunguje a že se pouze chybami učíš, jednoduše ignoruješ.
Jsi přesvědčen o tom, že dělat chyby je špatné, oslabuje tě to, zesměšňuje tě to a zprostředkovává dojem, že nejsi profesionální. Převážná většina toho, co děláš, není tudíž snahou „něčeho dosáhnout“, ale „vyvarovat se chyb.“
Mýlit se je lidské. Chyby tě posunou vpřed. Z úspěchů se neučíme. Dělat „jako“ že neděláme chyby, není normální.
Cynismus se sarkastickým dialektem
Všiml sis někdy, že se do tvé mluvy vloudily formulace, které mohou ostatním lidem ublížit? Nebo jsi někdo, kdo rád dělá vtipy na úkor ostatních, aby pak mohl říct „Já jsem to přece nemyslel zle?“
Nebo máš někdy sklony, všechno zesměšňovat a tvou výchozí bází je zaujetí cynického postoje vůči ostatním lidem? A je možné, že si toho vůbec nejsi vědom? Nebo jsi dokonce pyšný na to, jak tvůj „vtipný“ sarkasmus působí na ostatní?
Cynismus není normální. Sarkasmus také ne. Daleko lepší cesou je, chovat se k lidem s respektem, úctou a zdvořilostí.
Ačkoliv se změnou myšlení a „vymýváním mozku“ zabývám už delší dobu, ten či onen z výše uvedených symptomů se v mého „všedním životě“ objevuje pořád.
Nechci být „starochytrá“ a nechci na nikoho ukazovat prstem. Chci ti jen otevřít oči a zaostřit pohled na to, co opravdu „normální“ je a co se nám jen normální zdá.
A jestliže ve svém každodenním kolotoči objevíš další všednodenní symptomy, tak si je prosím nenechávej pro sebe.
SMYSLU-plný, VY-plněný, úspěšný a radostný týden
Ti přeje Eva