2-minutová lekce k nezaplacení
Co tě napadne jako první, když slyšíš slovo DŮVĚRA? „Důvěřuj, ale prověřuj?“
A co takhle: „Nedůvěra je moudrost hlupáků?“ (Georg Bernhar Shaw)
Anebo: „Častěji nás oklame nedůvěra než důvěra?“ (Jean François Paul de Gondi)
Anebo: „Nevěřit nikomu a ničemu znamená přestat žít.“ (Josef Poláček)
Anebo: „Zklamat se není taková hanba jako nedůvěřovat.“ (Francois de la Rochefoucauld)
Anebo: „Nemůžete jeden druhému důvěřovat? Pak si také nemůžete navzájem pomoci!“ (Josef Čapek)
Víš, kam mám (zase) namířeno?
Jo jo, Evo, ale víš, jak často už mě lidi oklamali a zklamali? Víš, jak často jsem už „naletěl?“
Nevím, jak často, ale vím, že to bylo ještě častěji, než si myslíš. Vím, že to bylo častěji, než si uvědomuješ. Vím, že to bylo častěji, než si chceš vůbec připustit. Proto se totiž ještě pořád díváš každý den na zprávy, čteš noviny a co já vím, co ještě…
AU !?
A co rodina? Kamarádi? Kolegové? Taky, taky?
Zase AU !?
Vítej v klubu 😉
A co teď? Budeme do konce života nedůvěřovat? Budeme se tak do konce života omezovat? Stát sami sobě v cestě? Připravovat sami sebe o NOVÉ a CENNÉ šance, příležitosti, zkušenosti, zážitky, setkání, radosti, možnosti růst a vyvíjet se….?
Stala se nedůvěra, skepse, pochyby a co já vím, co ještě, součástí našeho brnění? Proti čemu se vlastně „musíme“ obrňovat? Otázka za otázkou…
A teď z druhého konce 😉
Co ty? Už jsi někdy někoho zklamal? Nebo oklamal? Ať vědomě či nevědomě. Já jo…
Přeješ si někdy, všechno vrátit zpátky? Zachoval by ses dnes ve stejné situaci jinak, než kdysi? Já jo…
Víš, že to není možné? Já jo…
Jedno ale možné je! Důvěra „na úvěr“. Záloha na důvěru. Důvěra předem. Obrnit se důvěrou. Změnit brnění.
Jestliže mě už 100 lidí zklamalo, za to ten 101. člověk přece nemůže.
Jestliže jsem já už 100 lidí zklamala, neznamená to, že musím zklamat i toho stoprvního… (doufám, že tolik jich nebylo 😕 )
K těmto úvahám mě „přinutil“ Samy.
Ano, Samy je pes. Když jsme se minulou sobotu v poledne vrátili z nákupů, byl Samy u nás před domem. Nikdy předtím jsme ho neviděli. Vypadalo to, jako by na nás čekal a choval se, jako by k nám patřil. „Samy, sedni!“ Samy si okamžitě sednul. „Samy, lehni!“ Samy si okamžitě lehnul. Samy dával pac, tulil se k nám a poslouchal jako hodinky.
Naštěstí měl na obojku známku se svým jménem a telefonním číslem. Jeho panička nebyla doma a Samy se pravděpodobně s anglickým au-pair děvčetem nudil a jednoduše zdrhnul.
A zatímco jsme čekali, až si pro něj děvče přijde, zůstal Samy u nás. Nejdříve na zahradě, pak na terase a pak jsem neodolala … „Prostřela“ jsem mu v obýváku na zemi deku a pustila ho dovnitř. Kdo mě zná, ten ví, že mám takový malinkatý tik pro pořádek a že jsem v tomto případě skutečně opustila hranice své komfortní zóny 😀
„Samy, lehni“ … a … Samy si lehl. Ačkoliv byl u cizích lidí, v absolutně cizím prostředí a ačkoliv jsme právě jedli (!), Samy zůstal ležet. Nikde nervózně nepobíhal, nikde nečenichal, nedobýval se ven, neštěkal, nebyl ani za mák nervózní a ani jednou nezažebral o jídlo. Spokojeně a poslušně ležel a čekal. Třičtvrtě hodiny a pak byl fuč. Jak se objevil, tak zmizel.
Ale zanechal po sobě stopy. Nejen, že mě jednoduše „učaroval“ a já jsem se i trošičku zamilovala, ale protože mi udělil nádhernou lekci o důvěře. Nevím, kolik mu je, co ve svém dosavadním psím životě zažil, jestli mu už někdy někdo ublížil, zařval na něj nebo ho zklamal. Jedno vím ale zcela jistě. Takhle vypadá „důvěra na úvěr.“
SMYSLU-plný, VY-plněný, úspěšný a radostný týden
Ti přeje Eva
PS: Zkus to. Však víš, co zaseješ…Nehledě na to, že taky zanecháš stopy 😉